Jak se snižování emisí skleníkových plynů projevuje v každodenním životě obyvatel evropských velkoměst?

Boj s klimatickými změnami a odhodlání evropských zemí snižovat emise skleníkových plynů, se čím dál častěji promítají do každodenního života obyvatel evropských velkoměst.

^{ilustrační foto: Pixabay.com – Free Photos}

Byť různá místa Evropy ohrožují jiná rizika spojená s klimatickými změnami, „způsob boje“ je si velmi podobný. Konkrétně, města jako Berlín, Mnichov, Milán, Řím, Madrid, Barcelona, Londýn, Atény, Amsterdam a mnoho dalších snižují emise skleníkových plynů:

• omezením emisí CO2 v rámci hromadné i soukromé dopravy podporou automobilů s nižšími emisemi, elektroautomobilů a omezováním používání aut s neekologickými motory. V případě městské hromadné dopravy přechodem na pohon zemním plynem či elektřinou.
• snižováním energetické náročnosti budov, ať už jde o stavební úpravy či změnu zdroje tepla, instalaci solárních panelů na střechy budov apod.
• využíváním odpadového tepla (tzv.rekuperace) za pomoci tepelných čerpadel pro vytápění či chlazení budov. Zdroje odpadového tepla se přitom různí. V městech jako Hamburg, Kodaň či Rotterdam je využíváno odpadové teplo z přístavů, Frankfurt, Paříž, Stockholm pak využívají odpadové teplo z velkých datacenter či letišť.
• efektivnějším systémem veřejného osvětlení, např. instalací lamp se solárními kolektory a baterií, jež jsou schopny fungovat bez napojení na elektrickou síť.
• změnami v zemědělství a nakládání s krajinou, a to efektivnějším zpracováváním plodin, pěstováním plodin méně náročných na vodu, lepší logistickou v průběhu procesu zpracování rostlin či výrobků živočišného původu. Podporou farem s nižší energetickou náročností
• změnou systému dálkového vytápění geotermální energií za pomoci tepelných čerpadel, která na rozdíl od větrných a solárních elektráren nabízí stabilní výkon za příznivých cenových podmínek.

 

Nové velké developerské projekty v Německu, Francii, zemích Beneluxu či Skandinávie jsou zpravidla navrženy tak, aby měly co nejnižší energetickou náročnost a zároveň maximálně využívaly obnovitelných zdrojů energie, ať už za pomoci tepelných čerpadel či solárních kolektorů. Zároveň, projekty vznikající v rádiusu několika kilometrů od velkých průmyslových objektů jsou často navrženy tak, aby mohly využívat odpadové teplo z těchto objektů (toto s sebou přináší velké investiční náklady na straně místních samospráv, které musí vybudovat nové sítě pro distribuci tepla).

Ke kompletnímu pokrytí spotřeby energií odpadovým teplem má dnes blízko několik evropských měst

Konkrétně odpadové teplo má pak ambici zcela pokrýt energetickou náročnost velkých měst, blízko tomuto stavu jsou dnes např. v Kodani, Rotterdamu, Hamburgu, Göteborgu, Helsinkách, velmi ambiciózní plán oznámila nedávno i Vídeň, která se rovněž chce stát městem s nulovými emisemi skleníkových plynů v oblasti zajišťování tepla pro rezidenční i nerezidenční budovy.

Důležité je, že na těchto projektech se nezřídka podílí, či je zcela financují, soukromé subjekty. Jedná se tedy o projekty, které jsou životaschopné i bez přísunu peněz od státu či místních samospráv.